Návrat na hlavní stranu

Valašský - vsetínský kroj

Valašské kroje jsou na rozdíl od oděvů z úrodných a ve své době bohatých krajů poměrně prosté. Díky přílivu zmíněné horské kultury lze zde najít řadu prvků vázaných na staré evropské formy oblékání, jejich technologii a přírodní materiál. To se týká více krojů mužů než žen, které se více držely domácího prostředí.

Vsetín můžeme považovat za jádro krojů Valašska. Řadou významných znaků přerůstá kroj severní části vsetínského okresu do území sousedních, na Frenštátsko i k vesnicím na pomezí Valašska a Lašska. Na jihu pak má některé spojitosti s jihovalašským krojem, nazývaným někdy valašsko-uherským, kolem Valašských Klobouk a Brumova.

Žena má oděv charakteristické barevnosti, převládá bílá, tmavě modrá a červená. Bílá nebo bělavá je barva plátna, užitého na "rubáč" sloužící jako spodní prádlo, košilku s nabranými rukávci a "kasanku"-lněnou nesešitou sukni.

Přes ní se váže široká zástěra "fěrtoch" z drobně vzorovaného modrotisku ukončená "okolnicí". Tyto fěrtochy se nosily po většinu dní k pracovním úkonům a do města na trhy. Později sloužily zvláště pro starší generaci žen také pro chvíle sváteční a pro obřadní příležitosti.

Nosily se i fěrtochy nákladnější, z drahých jemných vlněných látek, brokátu nebo čistého hedvábí. Jednobarevné zástěry "merinové” s vetkaným vzorem odívaly zámožné ženy.

Brokátové fěrtochy v tlumené zelené, červené nebo fialové barvě s květy, nazývané výstižně podle míst, odkud byl materiál na ně přinášen, "broďáky” nebo "hradišťáky”, stejně jako zástěry kašmírové s drobnějším vzorkem patří k mladšímu vývojovému stupni valašského kroje.

Vedle bílých kasanek jsou v nejstarších popisech, a to již od století šestnáctého, uváděny rovněž tmavé řasnaté sukně "šorce” vyrobené z barveného plátna hlazeného do vysokého lesku černých odstínů. Sukně byla určena především pro sváteční chvíle a pro zámožné ženy, které mohly barvířům za jejich náročnou práci dobře zaplatit. Tíha sukně dlouhé do poloviny lýtek mohla být rozložena mezi pas ženy a její ramena pomocí jedné nebo dvou šlí.

Materiálově nejnákladnější byly "vlněnky”-sváteční sukně vdaných žen, zámožných fojtek, mlynářek, manželek soukeníků a jiných řemeslníků a obchodníků se suknem a plátnem. Materiál na "vlněnky” vyráběli tkalci ve Vsetíně a patrně také ve Vizovicích z kvalitní vlny a lnu. Ve svislých pruzích vlněnky se nejčastěji střídaly červená a černá nebo modrá.

Pod názvem "kanafaska” se rozšířily sukně zhotovované rovněž na Vsetíně, avšak ze lnu a bavlny, stejné barevnosti jako vlněnky s připojením bílé. Kanafasky přecházely z městského prostředí, kde tvořily každodenní oděv zejména vdaných žen, i do venkovských šatníků, aby tam zaujaly místo po kasankách, náročných na údržbu. Pronikání kanafasek můžeme přisoudit i jistý módní prvek.

Živůtek je z tmavě červeného sukna se zeleným lemováním. Zapíná se na haklíky nebo se šněruje. Již v 18. století byly rozšířeny "kordulky" soukenné vesty v barvě zelené, modré, hnědé a dokonce černé s okrouhlým výstřihem, s přednicí s rovnými okraji a s knoflíčky, krátkým šůskem nebo záhyby "faldy” na zádech a se "zahrádkou”, stuhou, lemující ohraničenou část pro knoflíky a dírky.

Hlava má prostou úpravu. Děvče má vlasy spletené do copu. Vdaná žena má na hlavě čepec s vyšívanými zoubky nad čelem a pod bradou navrch uvázanou bíle vyšívanou plenu nebo červený šátek. Vázání šátku pod bradu nebo v zimním období s přeloženými cípy zepředu dozadu na babušu ("babušanky”) se nosilo na celém Valašsku.

Kromě uvedených plátěných šátků byly v oblibě menší lehké, vlněné, kašmírové nebo delénové šátky "tibétky”, lemované třásněmi. Dostaly se do krojového oblečení až v druhé polovině 19. století. Spolu s nimi postupně pronikly šátky sametové, barevně vyšívané s hedvábnými třásněmi, rozšířené i v jiných regionech.

Speciální je obutí. Pro kroj jsou charakteristické krpce. Tyto opánky byly ušity z jednoho kusu hovězí nebo vepřové kůže a spojovány koženými řemínky, jimiž se také upevňovaly k noze. Vázání kolem kotníku mělo rovněž ochrannou funkci. Do nich se obouvaly vzorově pletené vlněné ponožky. V zimě se často užívaly různé plstěné papučky.

Později s krojovou módou přišly i jiné druhy obuvi. Byly určené především ke svátečním a obřadním příležitostem, jako např. červené soukenné střevíce s přeloženým jazykem na kožené podrážce.

Muži na Vsetínsku mají kroj jednoduchým stylem barevností i tvarem odpovídající oděvu žen. Základem oblečení je plátěná "košile" s rovnými volnými rukávy, jednoduše vyšitá geometrickým vzorem na prsou. Taková košile patřila také k naturálnímu platu čeledínů. "Černá košelka”, vzpomínaná ve valašských písních, je spojena se životem pastevců na salaši. Její barva byla ovlivněna kouřem z ohniště i tukem, jímž ji pastevci na začátku sezóny konzervovali.

Vesta, nazývaná téměř po celém Valašsku "brunclek", náleží k vývojově mladším typům oděvu. Střihové varianty se od sebe příliš neliší. Vesta je tlumeně červená, volná, nezapíná se, stejně jako většina jiných soukenných částí oděvu. Záda jsou tvarována třemi díly s otevřenými šůsky.

Výzdoba spočívá v lemování barevnou vlněnou i hedvábnou šňůrkou, v uplatnění ozdobných knoflíků ze žlutého kovu na předním díle. Na Vsetínsku byl zadní díl řešen bez šňůrování. K výzdobným prvkům náležely i slepé knoflíkové dírky olemované vlněnou či hedvábnou šňůrkou a ukončené třapečky "ščičkami”.

Horním průstřihem na vestě se protahoval barevný, nejčastěji červený plátěný šátek a protilehlým cípem byl podsunut pod levým ramenem. Svobodní mládenci však dávali přednost uvázané barevné stužce.

Stejně jako košile patří k základnímu oblečení jednoduché plátěné kalhoty "gatě”. Dalším typem jsou soukenné kalhoty zvané "nohavice" známé především z konce 19. století. Jsou úzké, v barvě temně modré nebo fialové, u pasu držené dlouhým vybíjeným řemenem. Šití nohavic bylo svěřováno krejčím. Ti znali střih i jednoduchý způsob měření zákazníka. Pro finanční nákladnost sloužily nohavice často více generacím a po opotřebování se donosily na hrubé polní a lesní práce nebo posloužily k šití papučí.

Klobouky se pak lišily dobou. Na konci 19. stol. byly obvykle vysoké homolovitě zúžené z černé plsti s širší krempou, zdobené stuhou.

Výše v horách se uchovaly i starší typy nohavic z nebarveného zaplstěného sukna, široké opasky s přezkami, košile z domácího plátna a další součásti, svazující valašskou oděvní kulturu s tradicí oblečení sousedního horského Slovenska.
V ruce Valacha pak sekyrka-valaška, ne jako výzbroj, ale znak.

LOKALIZACE


Typ záznamu: Lidové oblečení - kroj
AKTUALIZACE: Otakar HOŠEK (Informační centrum Vsetín) org. 164, 01.11.2007 v 17:33 hodin

Copyright 1998-2019 © Luděk Šorm